Fotografování žluvy hajní - aneb barevná výraznost nemusí vždy znamenat snadný cíl

Žluva hajní (Oriolus oriolus) je se svým zbarvením v české krajině poněkud netypickým ptákem. Mnohdy je její rodové jméno často zaměňováno se žlunou, což je ale úplně jiný druh ptáka. Její flétnovitý hlas je téměř nezaměnitelný, a nese se stovky metrů daleko. Přesně to jsem poznal u jednoho z rybníků v oblasti Českobudějovicka. Při vyčkávání na orla mořského jsem zaslechl ono melodické vábení. Vydal jsem se proto za hlasem s tím, že žluvu dříve nebo později někde zahlédnu. To byla sice pravda, ale jen napůl. Abych byl přesnější, za hlasem jsem se opravdu dostal, ale žluvu jsem neměl šanci zahlédnout. A to z toho důvodu, že byl začátek června, a všechny stromy  již byly olistěné. Čas od času se tedy odněkud žluva ozvala, přesněji vždy z jiného místa. Po hodině vyčkávání nebyl výsledek o nic lepší. Párkrát jsem žluvu zahlédl prolétat v mezeře mezi stromy, ale v následujících okamžicích vždy opět zmizela v hustém listí. Pomalu, ale jistě se ze mě stával netrpělivý fotograf. A netrpělivý fotograf se obvykle vyznačuje tím, že nevydrží čekat na jednom místě, a má tendenci stále přecházet z místa na místo podle toho, odkud žluvu právě slyší. S ohledem na to, že žluva se každým okamžikem přemisťovala z místo na místo jsem prakticky nedělal vůbec nic, než to, co dělala sama žluva. Chodil sem a tam bez jediného většího výsledku. Když už mi to, že sotva za hlasem žluvy dojdu, se najednou ozve z úplně druhé strany menšího hájku, začalo připadat poněkud zvláštní, jsem nad hlavou zahlédl dva zlatavé záblesky. On člověk musí počítat s tím, že nejen on si umí z druhých utahovat (:

Žluva hajní se většinou zdržuje spíše v korunách stromů. Na zem slétává jen zřídka. Nezbylo mi nic jiného, než se vyhlédnout jeden jediný strom, který v širokém okolí neměl skoro žádné listy, počkat u něj a doufat, že se zrovna na něj žluva usadí. 

Všechny fotografie z této výpravy najdete ve této složce.